Hugo

Těch pocitů bylo nakonec překvapivě hodně, od jisté plachosti při pokládání našeho bejby na hrací plochu, kdy zvící než améboidního klubka drátů mělo bojovat proti nařvaným bednám typu Supaero, až třeba po euforii při závěrečném zjištění, že jsme se nejen kvalifikovali, ale skončili zhruba v půlce startovního pole. Mám nové hobby .

Díky emigraci mateřského týmu Short Circuits do ČR jsme zdědili originální trojúhelníkový podvozek se třemi kolečky a dvěma motory. Přibyly dva H-můstky od pana Rotty (přičemž druhý nám dovezli laskaví spolusoutěžící rovnou do Francie), masivní baterie 12V/7,5Ah původem též od emigrantů a pro ovládání mechanické ruky dva krokové motory z bedny, kam těžký krok dějin odkládá vnitřnosti různých mechanických příšer dnes už obtížně určitelného účelu, byl-li jaký.

Jako řídidlo padla volba na jednodeskový mikropočítač od firmy KTE osazený procesorem Philips 80C552 (prostý úkol – prostý HW), jehož předností byla jednoduchá modularizace, díky tomu, že veškeré signály byly vyvedeny na externí sběrnici. Přibyla tedy i úměrně simplicitní deska s V-V obvody, kde jsem se bohužel přehlédl v popisu procesoru a vstupní port, který je jinak díky externím přerušením ideální na obsluhu enkodérů, jsem použil na transport dat, čímž se jinak slibně probíhající vývoj ve Francii nezdravě pozdržel, neb se na tuto neblahou okolnost přišlo až tam. Možná by se to dalo omlouvat tím, že to byla první konstrukce jinak ryzího programátora po cca dvaceti letech, ale to by mohl někdo vnímat jako nesportovní. Takže přibyla ještě jedna malá destička se spínači pro jeden z krokových motorů a spousta drátů, které to všechno propojovaly.

Dá se říci, že jsem odlétali s neurčitým dojmem, že jsme se vším pohnuli. Plexisklovou desku s přišroubovanou elektronikou jsem choval během cesty téměř na ňadrech, protože výkony manipulačních specialistů Ryanairu se nám jevily jako přímé ohrožení její strukturální integrity, v přežití podvozku jsme chovali alespoň tichou naději. (Přežil v původní podobě obě cesty, ale tu elektroniku jim ani tak příště stejně nesvěříme.) V taškách a batozích putovala spolu s robotem ještě tak asi půlka mechanicko-elektrické dílny, protože Hugova mechanická podoba byla dílem rapid prototypingu (dost rapid, což se v ostrých bojích občas projevilo). Jakýsi rudimentární program sice už v robotovi elektrony proháněl, ale hlavní gró tvorby přišlo až ve sladké Francii.

Jako nejdůležitější prvek vybavení jsem si po prvním dnu stráveném ve sportovní hale do intimního deníčku poznačil PŘENOSNOU KLIMATIZACI!!! (děsivé horko a vzduch k zalknutí). Hned po KVALITNÍCH špuntech do uší. Nikdy bych nevěřil, že někdo může být hlučnější než Irové. Mladí Francouzové ano. Lehce. Člověk se stále učí.

Organizace byla na takovou monstrakci překvapivě obstojná, i když snídat tři dny po sobě bagety s marmeládou je vcelku malá radost. Vedle je sice supermarché, ale kdo by v tom shonu myslel na nakupování, že. Na druhé straně v tom hicu není ani hlad. Podstatné je, že o nás věděli a vždy si nás dotáhli do arény, když bylo třeba. Všechna hlášení místního rozhlasu byla z logických důvodů francouzsky, což je řeč, kterou Sienkiewicz kdysi charakterizoval jako když se o sebe tluče cínovými talíři. Po nějaké době jsem už začínal tušit, jak to myslel. Pro anglofonní účastníky trochu nepraktické, možná příště bude i nějaká mezinárodnější verze. Ale žádný skutečný problém nenastal, pokud nepočítáme ty malé, které jsme si způsobili sami.

Měli jsme několik optických čidel, která jsme chtěli použít na detekci podlahy a puků. Co nelze splnit, lze naplánovat, jak se říkalo za bolševika. Postupně se u všech čidel začal projevovat chronický daltonismus, všechno viděla černě, jak řekl zase jiný klasik. Díky nezištnému týmu Sirael jsme ale získali dva kousky CNY70, které jsme strčili alespoň do manipulátoru a které fungovaly velmi dobře. Tedy dokud jsme nepřišli do ostrého prostředí, kde jsme zjistili, že pod prudkými halogeny je všechno jinak. Naštěstí se to dalo v dalším kole vyřešit programově.

V průběhu kvalifikace byl nejzábavnějším momentem nevěřícný dotaz rozhodčí „That's it???”, když Hugo po odstartování vyjel, porazil vhodně umístěný první puk a okamžitě zastavil, aby náhodným promenováním nenabral nějaké nežádoucí negativní body. Nezdálo se nám nejvhodnější ji informovat, že to je skutečně vše, co je v dané chvíli schopen předvést.

Od začátku jsme považovali za velký úspěch, že se vůbec nějak dokážeme definovaně pohnout z místa a kvalifikovat se do soutěže. Posouvání laťky do dalších výšin jsme se rozhodli poodložit až na posléze. To bylo myslím poměrně prozíravé, konečně i vzhledem k tomu, že jsme byli schopni otočit nějakým pukem až před předposledním zápasem. Dalo by se říci, že jsme spolu s Hugem rostli kolo od kola.

Zdrojem jisté frustrace bylo, že jedna z os, které tvořily náš manipulátor a jejíž výrobu jsme svěřili expertům, se díky vetchému šroubku v nedefinovatelných momentech uvolňovala z motoru a náš paraplegik pak vítězil pouze díky tomu, že ostatní soupeři např. nevyjeli vůbec, nebo jim Hugo svou hrotitou přídí ulomil manipulátor a bylo vymalováno (kupodivu jsme nedostali trestné body za agresivitu). Od celkového vítězství nás odsouvalo např. to, že nás již zmiňované testosteronem nadupané Supaero hned zkraje natlačilo na mantinel a při té příležitosti nás vypnulo, neb jsme předpisový velký červený vypínač umístili trochu nízko na zadní (koneckonců jedinou) stěnu, která byla přístupná rozhodčím, ale i soupeřům.

Celkově náš robot, který nikdy ani na moment netušil, kde je, většinou ani nebyl schopen otočit pukem, i kdyby do něj nakrásně vhodně narazil a měl vidění na úrovni zesláblého krtka, získal 22 bodů a 23. místo. Tj. o jeden (1) bod a dvě místa za týmem Sirael, který do své úhledné, výkonné a oceněné Dany investoval docela impozantní prostředky a minimálně 10 člověkoroků programátorského úsilí. Náš Hugo přišel okrouhle na celých 200 Euro a AI jsme do jeho skromné mozkovny ňahňali tři dny (nutno ovšem objektivně přiznat, že po 24+ hod.). Pokud toto není skutečný a nefalšovaný úspěch, tak už fakt nevím.

Dělat robota v Irsku je trochu komplikované, protože support pro kutilství zde moc neznají (nedá se o tom vykládat v hospodě) a vše kromě hot-glue gun a Duck tape je tudíž do mrtě import. Ale člověk roste s úkoly, že. Tedy doufejme.

Kvalifikovat se je pěkný cíl, ale raději bychom se zúčastnili s robotem, který má větší šanci se umístit na medailovém místě než být udeřen bleskem. Další generace (právě teď ve stavu zrodu), bude mít tedy min. 3 procesory s celkovým výkonem kolem 30 Mips (což je asi tak 30x více než dosud), výkonnější motory, přesnější enkodéry (bez vylámaných zubů), všesměrová kola z NASA a větší ambice.

Pracovní stůl

Už možná obracíme!

Na startu

Znovu na startu

Po zápase

Sledujíce, co na to konkurence