R-team deník

Ahoj všichni kamarádi a fandové několika bláznů, kteří se vypravili do Švýcarska na EUROBOT 2005. Protože na nás myslíte a možná i fandíte a protože tu máme dostatek času a příležitosti, píšu Vám začátek našeho deníku z cesty.

Vyjeli jsme 19. května asi ve čtvrt na jednu z Častolovic. Většina z nás nastoupila již v Rychnově. Zde se k nám do auta ještě vešli kluci z brněnského týmu JUNIOR. Jsou dva a nás šest, což v průměru dělá čtyři na tým a to je povolený počet jedné skupiny.

V tak pokročilou hodinu většina týmu okamžitě usnula a proto patří náš dík řidiči vozu p. Serbouskovi za to, že za nás bděl. Kolem čtvrté hodiny jsme přijeli na česko-německou hranici. Naštěstí bez komplikací.

Počasí se udobřilo a obloha se začala protrhávat. Několikrát jsme si zastavili na jídlo a „čůrpauzu”, prohodili řidiče a úspěšně pokračovali směrem ke Švýcarsku. Až na jedno špatné napojení na druhou dálnici, které nám umožnilo dokonale poznat místní kraj a automobilku Audi, jsme bez problému dojeli do cílové země. Zbyl nám i čas na návštěvu vodopádů na Rýnu, které jsou kousek od hlavního směru.

Nelitovali jsme. Je to tu krásný kraj a krásné místo. Pár kroků od parkoviště byl starý hrádeček, ze kterého jsme mohli zhlédnout celou šíři vodopádu. Chtěli jsme více, ale zastavila nás pokladna se vstupem 0,70Euro. Sice nejsme škrtové, ale platit se nám také nechtělo a tak jsme to vychytrale kousek obešli a našli jinou krásnou stezku kolem celého díla. Bylo to asi na dvě hodiny, ale oáza klidu u burácejícího vodopádu nás tak krásně uvolnila, že při pokračování v cestě jsme opět usnuli. Jen chudák řidič musel vydržet. Bohužel usnul i navigátor s mapou, kterou však po probuzení nemohl najít.

I bez mapy jsme přijeli do cílového místa, zaregistrovali se a šli se ubytovat. Zvenku krásně vypadající budova nás stihla několikrát zajímavě překvapit. Byla do svahu kaskádovitě zastavěná, rozdělená do několika bloků, betonová a krásně barevně sladěná. Zaradovali jsme se. Při hledání našeho bloku B jsme si vše řádně prohlédli. Laboratoře, učebny i pomůcky. Ještě se máme čemu učit. O to více jsme byli vykulení, když nás po marném hledání zavedli na správné místo našeho hlavního tábora. Při vstupu do ubytovny nás zarazily pět centimetrů silné opancéřované dveře, které byly vstupem do atomového krytu.

Ještě chvilku to vypadalo vtipně, ale čím jsme byli hloub v katakombách, tím se náš optimismus ztrácel. To už jsme ale vstoupili do naší kopky. Do uličky se obtížně vejde pět lidí, ale palandy, které jsou ve třech řadách nad sebou poskytují krásné místo všem 48 ležícím lidem.

Už jsme se ani nedivili, když nám ukazovali umývárku, záchody a sprchy. Sprchy se dají nejblíže přirovnat k jednotce MASH dnešní doby. Ohromný stan postavený na dvoře před ubytovacím krytem. U stropu natažené plastové trubky a vyvedena spousta kropítek, které se ovládají potažením táhla.

Homologace našeho týmu proběhla hladce. Sice nám ještě zbývá doladění citlivosti na okolní prostředí, ale i přesto jsme s kouskem štěstí dokázali povalit všechny kuželky naším prazvláštním stylem, na kteřý všichni soupeři dóóóst nedůvěřivě hledí. Většina z nich má strategii dvou robotů: jednoho shazovače a druhého stavěče. Jsou tu čtyři tréninková hřiště, já vidím jen na jedno, ale současná situace je taková, že většina umí jen určitý úsek úkolu. Ostatní ještě neřeší. A tak se do osmé hodiny stihly homologovat jen dva zahraniční týmy. Jeden ze Slovenska a jeden z Čech, tedy my. Místní týmy ještě nejsou známy, protože se teprve dnes jede národní kolo a zítra tři nejlepší postupují do mezinárodní skupiny.

Tak si přejme hodně úspěchů a krátkou noc našim soupeřům.

Ahoj deníčku, dnes je druhý den našeho cestování a já jsem opět zasedl k pokračování. Musím přiznat, že po včerejšku je laťka zvednuta velmi vysoko a nebude lehké se podobnému výkonu vyrovnat.

Ještě když se vrátím k tomu, co se dělo včera, po tom co jsem tě odložil. V hale jsme to zabalili, najedli se ve V.I.P. stanu a jeli do krytu na zasloužený odpočinek. Naštěstí spousta týmů zde nespala, a tak jsme měli skoro samotku. Bohužel nám dozorci, možná jen hlídači, chtěli udělat radost a na noc větrali pokojíky. Není to jako v běžném hotelíčku, či doma. Tady to je atomový kryt s obvodovými stěnami a stropem přes metr širokými. Pustili ventilaci. To ale tak silnou, že i na konci místnosti málem vlály spacáky a hukot proudícího vzduchu se podobal hlasitosti rýnského vodopádu. Ještě že to po čase snížili na minimum. Někteří odvážnější prošli i koupelnou a ti unavenější hned usnuli. Mladší frakce týmu se ale odtrhla a šla zkusit noční ruch města. Ke svému zklamání zjistila, že jediné místo, kde to žije, je tréninková hala.

Co se dělo v noci nemohu popisovat, protože jsem usnul s hlavou na notebooku, ale ráno si pamatuji dobře. V šest třicet se opět rozhučely ventilátory na plný výkon. Do toho spustilo rádio a za moment se objevil řidič zdejšího autobusu, který nás měl odvést na snídani, se slovy, že za tři minuty odjíždí. Obdivuji, že někdo se nedokázal vzbudit (konkétně Jirku Šťástkovýho jsme museli probudit - tvrdí, že ač vstává v sedm, vzbuzený je až v devět).

Mezi tím jsme prošli stravovacím zařízením. Výběr byl fantastický. Čtyři druhy nápojů (čaj, kafe, mléko a voda), dva druhy marmelád, máslo a veky. A teď opačně. Veka dobrá, máslo neroztíratelné a marmeláda výborná pro ty co ji jedí. Ostatní, hlavně masožravci, byli zklamaní. Potom, co nás zkušení z jiných kol informovali, že ke snídani neexistuje nic jiného, jsme udělali inventůru v našich zásobách. Je to dobré, zítra snídáme uherák a řízky.

Závody začínaly až v sedm večer a tak jsme měli čas na procházku. Podívali jsme se k jezeru a uspořenými vekami jsme mezi labutěmi vyvolali vážný konflikt. Mimo jiné jsme zjistili, že krásná děvčata žijí asi pouze v Čechách. Při naší procházce jsme narazili na hezké historické jádro. Nejvíce pracujících lidí, které jsme potkali, se staralo o úklid a o květiny.

S blížícím se časem do zahájení soutěže jsme začínali být nervóznější z přístupu rozhodčích. Děsíme se jejich různých výkladů pravidel. Nehledě na to, že je začali i pozměňovat k potřebě druhých. Porovnám-li to, co nám v Čechách zakazovali, to tu najednou nově neplatí.

Bohužel ani průběh soutěže není moc férový. Ti, co vlastně včera a dnes prošli místním národním kolem, mají již dobře nakalibrováno na oficiálním hřišti za reálných podmínek. My, co tu jezdíme při tréninku na hřištích, které jsou s jinou povrchovou úpravou, máme potíže. Naštěstí jsme se drze vecpali na volné hřiště a zjistili, že je vše hodně jinak. Martin ale zvládnul empirickými pomůckami překalibrovat snímače a tak jezdíme.

Za organizačního nepořádku jsme i projeli prvním kolem soutěže. Rozložení kuželek bylo jednoduché. Odstartoval jen náš robot, soupeř vůbec nereagoval a tak zůstal stát v naší dráze. Mírně jsme ho tedy zatlačili k mantinelu a tam o něj zastavili. To bylo považované jako úmyslné napadení soupeře a sebrali nám bod. Bohužel zápas před námi, na druhém hřišti, se stalo něco podobného, ale to rozhodčí vůbec nebrali v úvahu.

Nemá cenu s nimi diskutovat. Aspoň se jim podařilo pochopit, že startovací odpočítávání by mělo probíhat v anglickém jazyce. Zatím to bylo jenom zařazeno do námětů, ale snad se to projeví. Protože robotovo vypnutí časovačem je přesně omezeno devadesáti sekundami, je velmi důležité odstartovat přesně.

No, co na závěr. Doufáme, že malými krůčky se dostaneme k našim cílům. Ten je v našem případě se dostat do středu mezi poražené a vítěze. Ještě máme malou možnost dobře zabodovat v soutěži o nejlepší plakát a v soutěži o nejlepší konstrukci robota. Uvidíme. Naším dnešním cílem je sprcha a odpojení ventilace našeho protiatomového doupěte.

Co se stalo v den druhý, po zavření deníku? Unaveni jsme se dokodrcali na pokoj. Dokonce, ač tomu někteří nevěřili, přišla i aliance Martů se Sirael. Najednou nás tu bylo moc i na zdejší sprchu. Zapomněli jsme na stud a hromadně obsadili MASH sprchu na parkovišti. Bylo to úžasné. Venku bylo ještě dost vidět, ale vevnitř byla tma. Proto jsme se museli svlékat přímo ve sprše a u toho si hlídat, aby se nám někdo nad tou naší kupičkou oblečení nevysprchoval. Udělali jsme proto jednu část sprchy šatnou. Těžko se pak ale při oblékání poznávalo čí je co. Jinak ale zážitek neuvěřitelný. Hlavně při pokusech s regulací teploty vody. Dohodli jsme se, že zítra sem naběhneme všichni a necháme se vyfotit v Adamově rouše, zezadu. Fotku pak předáme organizátorům jako poděkování za skvělé zázemí…

S každým dalším ránem přestáváme reagovat na buzení zdejším způsobem. Klimatizace je pro nás jen příjemným šelestem. Mláďata opět vstávají hůře. Po včerejší diskuzi s bratry Slováky jsme se dohodli, že večer uskutečníme návštěvu. My bydlíme v bunkru označeném B a oni na Déčku. Tak to musí být v druhé řadě nad námi. Smutně pak přišli s tím, že tam nikdo není. Dnes z jejich konzultace u mapy již víme, že jsou úplně na druhé straně města. Oni čekali a mezitím unavili obsluhu jejich bunkru a členy belgického týmu.

Než se mláďata probrala, byli jsme už na snídani. Marmeláda. Jaké milé překvapení od organizátorů. Vzali jsme si ji jen poskromně. Věděli jsme o salámu v Jirkově batohu. Byl tam. Salám ano, ale nůž na jeho dělení ne. K našemu údivu jsme plastovými noži na marmošku udělali nemožné. Pronikli přes plastový obal i nadělili salám. Příjemné.

Celý den se dnes soutěžilo. Sice jsme moc nechválili organizaci a nechápali rozlosování zápasů, ale prošli jsme průměrně úspěšně třemi koly. Připočítáme-li k tomu včerejší zápas, vedeme si docela slušně. S klukama z Brna se proměnlivě držíme v první desítce. Obdivujeme jejich technický pokrok proti Praze. Dokonale zvládli design. Opatřili svého robotického přítele černou barvou a oblepili vkusnými samolepkami. O vzhled ani tolik nejde. Jejich chaotický pohyb po hřišti se změnil v ladný přesun za most, tam pak vytahují z rukávu úspěšný trumf. Původně nehybná kulatá deska na vrchu automatu se roztáčí a na ní se napřimuje pružná anténa. Tím jejich robot pokrývá neuvěřitelnou plochu a nevadí mu kontakt se soupeřovým stavěčem, či překážkou. Elegantně couvnou a postupují dál. V případě, že jsou vychýleni na most a hrozí návrat na svoji stranu, nezmatkují a zůstávají u soupeře.

Jen kluci ze Sirael se trápí. Neustále mají problémy technické a s rozhodčími. Při jednom zápasu pak zapomněli odblokovat stop tlačítko. Ač to vypadá jako školácká chyba, málokdo si představí co se děje s psychikou uvnitř kotle. Přesvědčili se o tom i další. Bohužel to nebylo poslední trápení. Před dnešním závěrečným zápasem vyhořela základní deska Esterky. Chudinka jedna. Proto, aby nebyla hned diskvalifikovaná za nenastoupení do zápasu, ji kluci postavili na start a jediné co mohla, mávala svými roztomilými ručičkami. Její soupeř byl ještě slabší. Boural si vlastní kuželky. Bohužel pravidla chtějí, aby robot byl klasifikován, musí opustit startovací pole.

Po dnešních závodech pak probíhaly přednášky pro veřejnost. Martin a pan řiditel, dobře anglicky rozumějící, byli chtiví po vědění. My jsme se vrátili na základnu. Chvíli jsme si prohlíželi dnešní fotky, vykoupali se a různým způsobem odpočívali. Já jsem se pak sebral a šel na průzkum terénu. Je to tu moc malebné. Sice se tu moc nezatěžují chodníky pro pěší, ale nakonec jsem přišel na břeh jezera do takového polo parku a polo kempu. Klid, různé atrakce pro děti, místa pro pikniky volně umístěné ohniště i grily. Je to tu jako unás doma v daleké budoucnosti.

Při tom procházení jsem se různě šoural až jsem prošel nějakou rybářskou uličkou, v které byly domečky, spíše v současné době chatičky, menší než obyčejná garáž. Nevím jak se tam poskládají. Spíše to vypadalo jako v pohádce o Sněhurce a těch zakrslých kamarádech. Na konci ulice byl most a lávka na které bloumali nějaké postavy. Vidím na dálku dost mizerně a tak, než jsem se přiblížil, začal jsem se skoro bát. To víte, měl jsem v kapse asi pět Euro, pas a na rameni kameru. K velké úlevě to byli jen kamarádi ze slovenského týmu. A tak jsme hned přemýšleli co budeme dělat. Protože chtěli vidět naše bydlení, a hlavně měli v batůžku pár alkoholových mlsot, šli jsme opět zadružit. Udělali jsme v pomyslné společenské místnosti kolektiv a plastové kelímky na kafe přeměnili na nádherné decáčky, kterými se špatně ťukalo. Na počest našich kamarádů, Slováků, z TUKE - robotics jsme si proto TUKali. Přitom prohlédli nějaké videa ze zápasů a fotky z cest.

Pokročilá hodina nás rozdělila do dvou táborů. Jedni by se ještě družili, ale už byli moc unavení, a druzí by se také družili, ale už dopili veškeré zásoby. Naštěstí kluci z TUKE nic nepodcenili a měli železnou rezervu v autě u závodiště. Přesunuli jsme se tam, a protože naše veselá nálada mírně kolidovala se smutnými tvářemi soupeřů, kteří se ještě na poslední chvíli snažili něco zachránit, či poopravit, rozhodli jsme se, že nebudeme lakomí a podělíme se s nimi. Byli tu i Pražáci. Chudák Esterka. Byla odložena v koutě a místo ní se pokoušel Zajda najít nejúčinnější strategii. Jak jsme přišli, tak jsme kolem kluků udělali kruh a rozjeli famózní mexickou vlnu. Pro nás úžasná vlna energie. Ostatní se po sobě koukli a pak o nás dlouze přemýšleli. Byli i tací, které jsme vysloveně zaskočili. Nám jejich neporozumění nevadilo a rozpoutali jsme druhou vlnu energie. Bylo to opravdu moc energeticky náročné a tak jsme šli k vozu pro zásobu. Byla tam. Cestou jsme ještě za oknem tréninkové tělocvičny u našich hochů rozpoutali jednu vlnu, která je mírně překvapila, ale určitě neméně potěšila.

Venku se rozpršelo. Vrátili jsme se do depa TUKE - robotics a zadružili snad se všemi, co šli okolo. Je krásné když si tak vzdálené národnosti porozumí. Na závodním hřišti se konala speciální disciplína. Pro ty, jejichž robot umí stavět kuželky byla vypsaná noční soutěž ve stavění čehokoliv. Hlavně plechovek od piva apod. Asi jsme přišli pozdě. Protože v aréně byl hlavně realizační tým a rozhodčí, kteří jako jediní potřebovali pomoc postavit na vlastní nohy. To málokterý robot zvládl.

Kolem půl čtvrté ráno jsme ještě chvilku mezi roboty hráli fotbal, pak rugby. Museli nás upozornit, že naše hra není moc bezpečná pro roboty. Proto jsme smutně skončili a rozešli se po svých úkrytech.

Dnešní den vrcholí veškerá naše snaha. Dělí se chlebíček. Po předešlém průběhu jsme tajně doufali, že by jsme i ve vyřazovacím pavouku mohli mít štěstí a alespoň jeden závod vyhrát. Původním cílem bylo být někde v polovině startovacího pole. Dnes vycházíme z šestého místa. Kluci z JUNIORu si pohoršili na osmé.

Ranní rituál vstávání už nemá tu účinnost. Rámus ventilace a dozorců vůbec nezapůsobila na ty, kteří v noci dělali největší hrdiny. Pokračují ve spánku a tak náš tranzit dnes jede plně obsazen jen na první řadě sedadel.

Ke snídani marmeláda nebyla něčím neobvyklým. Ale k mému zármutku došla meruňková. Rychle jsem si vzpomněl na noc, kdy jsem se holedbal tím, že si jí dám velký nášup. Jahodová se ale nedá pozřít.

A tak bez marmelády a bez poloviny týmu jsme nastoupili do posledních dvou kvalifikačních zápasů. V prvním se moc nedařilo. Hned za mostem jsme anténou zavadili o soupeře. Tím jsme se vyhodili na kuželky a dále se vyřadili z dalšího manévrování. Smůla.

Drželi jsme pravidlo, že vždy s Martinem chodí někdo druhý aby mohl startovat. Za celou dobu jsem se tomu snažil uniknout. Dnes jsme na to byli dva a teď byla řada ne mě. Přesvědčili mě, že je vše v pohodě a že si jako kameraman týmu, udělám pěkné obrázky přímo na hřišti. Moc ani ne. Prošel jsem celým zákulisím před závodem, se soupeřem Autelem jsme vzájemně prokonzultovali strategie a šlo se. Asi deset sekund jsem točil, než Martin přišel na to, že máme upadlé jedno přední čidlo. Bylo důležité pro první rozpoznání mostu při nájezdu k němu. Teď jsme museli řešit danou závadu. Jediné co jsme potřebovali byl prstolep. Blbý sekunďák za patnáct korun, z kterého jsme měli strach, že se vylije do vercajku. Co teď. Jediné co drobek lepilo, byla Martinova žvýkačka v puse. Zafixoval čidlo a zbývalo jen doufat. Ze třech možných pozic mostu, nás jedna mohla vyřadit. Smutně jsme čekali na svůj osud. A bylo to jasné. Most špatně. Teď už zbylo jen věřit Orbitce. Bohužel. Robot se rozjel, najel, ale nepřejel. Přesně prostředkem vzal kraj mostu. Tím jsme skončili tento poslední kvalifikační zápas fiaskem. To čekání na konec bylo těžké. Jak rozhodčí ukončili souboj, Martin sebral robota, já zbytek a zmizeli jsme do pitu. Tiše jsem si vyčítal, že jsem šel já na plac. Nechtěl jsem a neměl jsem.

Všichni naši krajané se jako vždy ptali: „Tak jak?” „Bohužel”. Na znamení jsme otočili palce k podlaze. Pryč byl náš optimismus i veselé úsměvy. Zbytečná bota, která nás mohla vykopnout z dalšího postupu. Tak jsme byli rozjetí a teď, prázdno. Od českých zápasů jsme nikdy neměli problém, natož nulu. Seděli jsme kolem robota do kolečka a bezeslov jen zírali. To co většina týmů prožívala tři dny, nás teď dostihlo naráz.

Až kolem oběda přišel i zbytek týmu. Z mého pohledu správný člen týmu je ten, kdo pro tým dýchá a za tým žije. Ne fanaticky stále, ale teď, kdy nám bylo nejhůř………… Asi to každý cítí jinak.

Na internetu jsme si našli tabulku s výsledky, v které se projevovaly všechny nově odehrané zápasy. Se zatajeným dechem jsme sledovali, jak se z šestého místa propadáme hlouběji a hlouběji. Všichni Češi jsme se postavili k tomu jednomu magickému monitoru a tiše sledovali kroky budoucnosti. Bylo to dlouhé hledění. Junioři byli relativně za vodou. My jsme se zastavili na čtrnáctém místě. Třetí od konce. A to znamenalo, že nastoupíme proti třetím nejlepším. Nemilá vyhlídka naší životnosti.

Byl čas oběda. Různě jsme se zasytili tím co se pravidelně opakovalo. Dnes poprvé pro změnu byla bramborová kaše s omáčkou, která již nám byla známá. Minimálně dnes je potřetí.

Dále následovala prezentace nových pravidel ročníku 2006. Víme už, kde se to koná. Na Sicílii. Dalších čtyřiadvacet hodin cesty odsud. Sem to bylo jen dvanáct. Je to tam nádherné přímořské letovisko s plážemi, jídly a ubytováním. Žádné bunkry. Máme na to rok. Pravidla nutí postavit nového robota. Je to úplně nová úloha, která potřebuje nového specialistu. Je ještě brzo na nějaké velké závěry. Uvědomujeme si, to množství práce a času potřebné pro několik zápasů.

Nezlob se, ale mírně jsem zapomněl na to nejdůležitější. Jak dopadly závody. Úžasně pro nás. Kluci z Brna bohužel neuspěli. Při přípravě na závod špatně zajistili shazovací ručičku a tak po projetí mostu, kdy ji rotací odjistili a úspěšně začali shazovat, se nic nestalo. Chvíli ještě přemýšleli, než se chytli za hlavu. Příliš pevně zajistili ručičku. Celkově, v této úrovni kvality soupeřů už neselhávaly stoje tak často jako lidský faktor. V předešlém zápase jedni zase nedbale zapojili startovací šňůru a tak se stali pro soupeře malinou.

I my jsme se cítili jako malinka. Všichni měli dva roboty. Jednoho okamžitě střílejícího salvu míčků, dále pak pokračujícího shodit zbylé stojící. Mezitím druhý robot stavěč, mezi svými kuželkami překážel a simuloval stavění. Jediní Junioři měli s námi podobnou strategii jednoho robota. Náš soupeř svojí výbavou a technikou byl favorizovaným Goliášem. Byli jsme odhodlaní prohrát se ctí. Po startu soupeř okamžitě pálil. Zasáhl skoro vše a co nezasáhl, dorazil. My v té době konečně dojeli k prvním kuželkám. Dostali jsme se až k zadnímu mantinelu, kde hlídkoval jejich stavěč. Nevím jak to ten náš šikula dokázal, ale místo toho, aby se o něj zastavil, začal se střídavě otáčet na obě strany, až se mu podařilo vymanit ze zajetí a položit zbylé. Ač jsme stáli na balkónku jen čtyři, naše radost překřičela zbylé publikum. Odhadem tak tři sta diváků. To spíše se zájmem pozorovalo naše šílenství. Nerozhodný stav, ale nebyl východiskem. Jelo se druhé kolo. Zde nám pomohl lidský faktor. Chybou soupeře neodstartovali a tak my si položili všechny kuželeky a postoupili. Neuvěřitelné. Řvali jsme radostí. Všichni běželi za klukama do zákulisí arény. Já s kamerou nemohl. Hlídal jsem flek pro další zápas. Dočkali jsme se. A ze soupeře jsme měli patřičný strach. Viděli jsme v předešlém kole jak náš nový soupeř zablokoval oba mosty protivníkovi a ten byl v koncích. Věděli jsme, že můžeme protestovat, ale tušili, že to nepomůže. Naštěstí most byl na kraji a tak jsme měli šanci. Oba jsme byli rychlý. A tak za mostem, již na hřišti jsme si zase škrtli. To nás otočilo. Jednou podruhé a po třetí. Tím jsme se vrátili zpět do směru a stoprocentně splnily. Soupeřům ještě jedna skupinka zbývala. Přiblížili se, ale nezvládli. To o naší radosti se opakuje. Rituál také.

Předposlední možné kolo bylo proti Autelovi, zdejšímu vítězi národního kola. To jsou ti, co o nás řekli: „to je jednoduchá strategie, ale málo účinná“. Nebyla. Náš robot je rozdrtil. Jim zůstala jedna ze zasažené skupiny stát a nám, stál jejich stavěč, asi šestkrát vetší, v cestě. Vůbec nevíme jak to náš ďábel dokázal, ale zakousl se do podložky a tlačil a tlačil. Posunuli jsme toho Švýcarského mamuta o tři pole po zadním mantinelu. Jejich bourač se pokoušel, byl moc blízko, ale nestihl. Když rozhodčí začal odpočítávat posledních pět sekund, napětí bylo na maximu. Tři, dva, robot se stále blížil ke kuželkám, jedna, stop. Huráááá. Optický stabilizátor na kameře, byl zbytečný. Nevykryl naše emoce. Martin radostí vyskočil metr do výšky. „To není možné!!! Hoši děkujem, hoši děkujem.” Volali naše zbytky hlasivek. Oslavovali jsme. Pro nás to bylo už vítězství.

Finálový zápas s Microb Technology měl rychlý průběh. Poprvé jsme měli variantu, kdy byly mosty u sebe. Hned jsme se na nich zachytili anténou, a tím prohráli. Prohráli jen na hřišti. Bylo to obrovským úspěchem. Jak pro nás, začátečníky, tak i pro celou robotickou veřejnost České republiky.

Radovali jsme se. Snad nejvíce ze všech. Radovali jsme se až do dalšího dne. Užili jsme si slavnostní večeře na rozloučenou a zadružili se všemi národnostmi, které kolem nás prošly.

Snad bych mohl ještě dál pokračovat desítkami zajímavých momentů a příběhů, ale už ani mně samotného nebaví to dlouhé psaní. Proto, jestli to někdo dokázal dočíst až sem, tak mu patří můj dík. Dál bych mohl pokračovat vyprávěním o nočním průvodu s Italy po městě, návratu domů se zablouděním pár metrů před bunkrem, o cestě domů a o médiích, které si nás nejdříve moc nevšímaly a pak najednou jsme nevěděli, v které televizi budeme dříve.

Za R-team kronikář Jiřik

PS: gramatický barbar.

Máte-li jakékoli dotazy, připomínky či návrhy, tak neváhejte a kontaktujte nás.